Marie FérováKaždá generace si myslí, že byla ta lepší než ta, která přichází po ní. Silnější. Odolnější. Že toho zvládla víc a líp a vůbec. „My jsme nepotřebovaly žádné moderní pomůcky. My jsme zvládaly děti, práci i domácnost bez řečí.“ Ale někdy si říkám… byly při tom opravdu šťastné?
Naše mámy a babičky měly život plný povinností. Bez prostoru na zastavení, bez možnosti se ptát, jestli to tak chtějí. Možná nikdy nemohly říct, že jsou unavené, vyčerpané nebo že potřebují pomoc. Protože tehdy to byla známka slabosti. Úspěch se měřil podle toho, kolik práce zvládneš, ne podle toho, jak se cítíš.
Politika i vrcholový byznys zůstávají doménou mužů. Ženy ve vedení však přinášejí jinou perspektivu – a často i lepší výsledky.
My dnes nechceme být jen silné. Přesněji řečeno chceme být silné, ale chceme být i šťastné. Chceme mít čas na děti, na sebe, na radost a když to jinak nejde, tak taky na smutek. Možná právě tohle bolí starší generace nejvíc, protože jim to připomíná, o co ony samy přišly, když byly mladé a měly život před sebou. Třeba proto se mezi generacemi žen objevuje víc nesmiřitelnosti, vyhrocenosti, kritičnosti a srovnávání.
Co kdybychom ale místo soupeření zkusily jít cestou pochopení, otevřenosti a vstřícnosti? Přijmout, že každá generace měla jiné podmínky, ale že žádná nebyla „lepší“. Měření výkonů můžeme nechat jiným živočišným druhům, kterým je to vlastnější (ano, myslím muže), a začaly si předávat zkušenosti i radost. Generační nevraživost mezi ženami mi přijde hlavně jako věc zraněných srdcí. A žádné srdce se ještě neuzdravilo tím, že se do něj vrazil další nůž.