Marie FérováRýma. Jedno kýchnutí dítěte a víš, že na pár dní je doma karanténa. Kapky do nosu, čaje, pohádky a noci, kdy spíš po půlhodinách. Ty se staráš – o dítě, o domácnost, o práci, kterou i tak musíš odbavit.
A pak přijde další rána. Tatínek padne. S teplotou třicet sedm a půl hrdinně zalehne do postele. Chlapská rýma je tady. A to je, přátelé, úplně jiný level. Najednou se zastaví čas, svět se otřese v základech a on potřebuje absolutní klid, teplý čaj, deku až po bradu a ideálně občasné kontrolní obejmutí, jestli to přežije.
Strach z nemoci, slabosti a nakonec i smrti patří k nejsilnějším emocím,
které dokážou hnát lidi k činům – a také k nákupům. Z toho těží trh
Pro tebe ale žádná stopka není. Ty dál utíráš nudle, vaříš polévku, vyřizuješ maily, přebaluješ, uklízíš a když zrovna máš volnou ruku, hrdinovi doneseš čaj přímo do ložnice. On ti pak sípavým hlasem řekne: „Já asi umírám…“ – a ty zatneš zuby, protože víš, že ráno bude zase žít.
Jenže i když sama cítíš, že na tebe taky něco leze, nesmíš padnout. Protože když padne máma, padne celý dům. Jenže právě to je to největší hrdinství – přiznat si, že máma není stroj. A že i máma má nárok na svoji chlapskou rýmu.
Jak to máte vy? Padá u vás první táta, děti, nebo rovnou všichni najednou? A kdo u vás doma zvládá tu slavnou chlapskou rýmu?