Marie FérováDnes je naprosto běžné vidět ženy u vody v bikinách, jednodílných plavkách nebo sportovní variantě na paddleboard. Ale to, co dnes považujeme za samozřejmost, bylo ještě před sto lety výsadou, za kterou ženy musely bojovat – a čelit přitom společenskému posměchu, zákazům i policejní kontrole.
Na začátku 20. století se ženy nesměly na veřejnosti ukázat jinak než zcela zahalené. První plavky připomínaly spíše dlouhé šaty z těžkého materiálu, doplněné punčochami a kloboukem. Koupání mělo být decentní, ženské tělo nemělo být vidět. Na některých plážích fungovaly tzv. plavkové hlídky, které ženám měřily délku sukní nebo zakrývaly příliš „odhalená“ ramena pokutami.
Ve 20. letech se začalo více mluvit o ženské emancipaci. Přesto veřejnost přijímala zkracující se plavky s odporem. Slavné fotografie z Ameriky zachycují ženy, jak je policie odvádí z pláže kvůli „nepřístojnému oblečení“. Opravdu. Představa, že má žena právo ukázat kolena nebo ramena, byla pro tehdejší morálku nepřijatelná.
Nešlo to jen tak. Ženy si musely právo nosit k vodě co chtějí vybojovat.
Čtěte další články
Zastánci tuhé morálky si na pomoc vzali měřítka, pravítka a taky policisty s klepety.
Zásadní zlom přišel v roce 1946, kdy byly poprvé představeny bikiny. Návrhář Louis Réard je pojmenoval podle atolu Bikini – místa jaderných testů. I to bylo symbolické: bikiny explodovaly jako kulturní bomba. Média je odsuzovala, církev protestovala, ale ženy si je rychle oblíbily.
Od té doby uběhla dlouhá cesta. Dnes máme právo volby. Můžeme si vzít, co chceme – nebo taky nic. Ale není to samozřejmost. Je to výsledek desetiletí boje za svobodu projevu, za tělo, které patří ženám, ne společnosti. A to je dobré si připomenout pokaždé, když v létě vstoupíme na pláž.